Portugalsko se proslavilo především zámořskými objevy, z nichž nejdůležitější se datují k 15. století. Portugalskou zlatou éru objevů odstartoval Jindřich Mořeplavec, jenž měl v úmyslu ovládnout arabské državy na africké a asijské obchodní stezce. Mezi světoznámé portugalské objevitele patří také Bartholomeu Dias, první Evropan, který v roce 1487 obeplul mys Dobré naděje, Vasco da Gama, který se z Portugalska dostal až do Indie, Pedro Álvares Cabral, první Evropan, jenž v roce 1500 spatřil Brazílii a Ferdinand Magalhães, první člověk, který přeplul všechny poledníky na Zemi. Během této epochy získali portugalští mořeplavci výsadní právo na obchod s kořením. Jejich výpravy do Japonska a Nového světa přinesly Portugalsku slávu a moc. Nové objevy neznamenaly pouze bohatství v podobě zlata, stříbra a koření, jednalo se také o moc a vliv. Katolická víra, kterou do některých zemí přinesli, přežila až dodnes.
1. listopadu roku 1755, zhruba v 10:40 ráno, zasáhlo Lisabon jedno z nejničivějších zemětřesení v historii lidstva. Odhadem zahynula zhruba čtvrtina lisabonské populace o 200 000 obyvatelích, nicméně konečný počet obětí se pohyboval kolem 100 000. Zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy škály však následovala vlna cunami a rozsáhlý požár, který zničil většinu města. Tyto nešťastné události zhoršily politické napětí v Portugalsku, zabránily dalšímu rozvíjení koloniálních ambicí a daly za vznik moderní seismologii. Díky obrovskému koloniálnímu bohatství byla po této katastrofě zahájena masivní akce na obnovu Lisabonu, jehož centrum se za několik měsíců podařilo přestavět. Nové lisabonské centrální čtvrtě (zvané bairros) postavené v neoklasicistickém stylu jsou první na světě postavené tak, aby byly odolné vůči zemětřesení. Hovoří se o tom, že při zkouškách odolnosti byla použita vojska, která pochodováním kolem modelových budov simulovala zemětřesení. Přestavba hlavního města probíhala především v jeho nižší části a následný ekonomický propad Portugalska zabránil dalším opravám. Existují záznamy z počátku 19. století o troskách domů, které v té době ještě nebyly opraveny. Několik význačných budov v tzv. „manuelském stylu“ zemětřesení přežilo. Patří mezi ně Belémská věž a klášter řádu sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), obě památky jsou pod záštitou UNESCO.
Nejstarší lisabonskou budovou je hrad São Jorge (Castelo de São Jorge), jehož stáří se datuje k 5. století. Lze usuzovat, že na území dnešního Lisabonu se v minulosti nacházelo fénické obchodní středisko pro převoz cínu. Důkazy o fénickém vlivu sahají až do 13. století př. n. l., ale původní Lisabon byl podle legendy založen Odysseem, slavným řeckým králem z Ithaky a hrdinou Homérova eposu Odysseia. Odysseus prý nazval město „Olissipo“, což znamená „okouzlující“ nebo „přátelský“ přístav. V době, kdy zde pobývali Římané, se město nazývalo Olissipona. Římané postavili rozlehlé chrámy, akvadukty a lázně po celém městě. Z tohoto období pochází i velké pohřebiště, dnes známé jako Praça da Figueira. Na počátku 8. století dobyli Lisabon muslimské armády ze severní Afriky a Středního východu a na románských chrámech si postavili mešity a opevnění zvané Cerca Moura, které se částečně zachovalo dodnes. V době maurské nadvlády rozkvetl obchod, Lisabon se stal kosmopolitním městem a přitahoval křesťany, židy i Berbery. V roce 1147 jej křesťané násilně převzali do svých rukou, což pro muslimské obyvatele znamenalo smrt, vyhoštění nebo konverzi. Na mešitách byly opět postaveny katolické kostely.
|